Szóld le az elötted írót!
-
#28834
jako¾to jednu z hlavních otázek a úkolù nejen budoucí Nové sociální revoluce, ale je¹tì více budoucí humanizace nového èlovìka. (Té humanizace, která nezaène probíhat v po-revoluèní, socialistické spoleènosti „sama od sebe“, pouze u¾ díky samotné existenci socialistických výrobních vztahù, jak se to mnozí marxisté nesprávnì domnívali døíve.) S tímto v¹ak u¾ hluboce souvisí právì ona akcentace lidsky duchovního, sdíleného a sdílejícího, sebe-uskuteèòovaného, afirmativního rozmìru bytí èlovìka (nové eticko-sociální hodnoty a normy, anti-konzumní zápas bytostného Být kontra revizionistickému Mít, atd.). S tím souvisí zejména otázka tzv. trvale udr¾itelného ¾ivotního a výrobního zpùsobu. Dále otázka bezprostøedního i zprostøedkovaného vztahu mezi teorií a praxí ve vztahu k na¹emu humanizujícímu se bytí (hodil by se i pojem Well-being, který uvádí A. Auer v souvislosti se svoji analýzou etických názorù Tomá¹e Akvinského 12) neboli „progresivnímu sebeuskuteèòování“. S tím souvisí i problematika kategorického, a nikoli podmínìného (=hypotetického) zdùvodnìní takovéto jednoty a sdílení èlovìka s Univerzem Pøírody - tzn. mám být ekologem ne proto, aby mì Pøíroda nakonec neznièila, nýbr¾ proto, ¾e jako èlovìk ve svém humanizujícím se bytí mohu, musím a chci konat èi rozvíjet dobro i v tom nej¹ir¹ím vztahu k Pøírodì, proto¾e toto dobro je mi jako¾to takovému, lidsky (ne „znetvoøenì“) se potvrzujícímu racionálnímu èlovìku (budoucí svobodné, bytostnì nerepresivní, historicky u¹lechtilej¹í a skuteèné socialistické spoleènosti) etickou maximou, její¾ úèel pøirozenì spoèívá v ní samé (proèe¾ je také neoddìlitelnì zahrnuta do pøipomínané Marxovy Reich der Freiheit) - a spousta dal¹ích otázek.
Nejde snad o ¾ádnou volbu jednoho z protikladù mezi starým, klasickým, nebo souèasnì dokonce bur¾oazním èi konzumním ateismem na stranì jedné – a mezi starým, dogmatickým, konzervativním religiózním teismem na stranì druhé. Jde spí¹e o volbu mezi jimi obìma na stranì jedné – a mezi znaènì odli¹ným, historicky ¾ádoucím èi radikálnì humanistickým pojetím religióznì Posvátného nebo ateistické Svátosti na stranì druhé. Je to úkol pokraèujícího dialogu mezi køes»anstvím a marxismem, a tím i pokraèujícího dialogu mezi nábo¾enstvím a ateismem – toho dialogu, za jeho¾ nìkdej¹í vznik, realizaci i pøínos v podmínkách èeského intelektuálního prostøedí, vdìèíme i my, souèasní marxisté, pøedev¹ím Milanu Machovcovi. Egon Bondy pøed lety napsal: „Zùstane nezapomenutelnou skuteèností, ¾e Machovec uvedl u¾ na poèátku ¹edesátých let v ¾ivot marxisticko-køes»anský dialog, který ve formì veøejnosti otevøeného semináøe vedl po léta na Filozofické fakultì. Tento dialogický semináø znamenal intelektuální i morální vzpruhu pro stovky a stovky lidí. Bylo to poprvé a naposled u nás jediné fórum, kde mohli se svými názory volnì vystupovat i nemarxisté.“ 13
A pro filozofického materialistu jde souèasnì o fundamentální otázku, jak co „neju¹lechtileji“, jak nejlépe chápat ateismus v soudobé dìjinné situaci èlovìka a jak jej nejen nahlí¾et, ale i prakticky uskuteèòovat s ohledem na antropologický rozmìr skuteèného bytí – jako¾to Nový ateismus.
Pøed nìkolika málo dny, 4.února (2006), uplynulo pøesnì 100 let od narození èlovìka, jemu¾ – jak poznamenávám v úvodu – bych chtìl z úcty, jakoby symbolicky tuto krátkou sta» vìnovat. Dietrich Bonhoeffer, tento nìmecký antifa¹istický hrdina, pøední pøedstavitel evangelické dialektické teologie, vìznìný nacisty za úèast na protihitlerovském spiknutí, za úèast v hnutí odporu a jen pár týdnù pøed koncem války popravený v koncentraèním táboøe Flossenbürg, do dne¹ního dne také k nám promlouvá, tedy k marxistùm a ateistùm, a stále má co øíci. Jeho